Příběh milovníka tropické přírody z Brna, který se jednoho dne rozhodl začít žít na jednom z nejodlehlejších míst naší planety – v Amazonii. „Mnoho lidí mělo dojem, že jsem definitivně přišel o rozum. Trpělivě se mi snažili vysvětlit, co všechno se mi tam teoreticky může přihodit,“ říká Jiří Černý, zahraniční redaktor lifestylového magazínu NašeTéma.
O tom, jak se Jirka octl v Amazonii, jsme už psali: Z Brna do amazonského pralesa: Jak to všechno začalo? O jeho začátcích v Iquitos vyšel článek nedávno: Začátky v Iquitos. Dnes přinášíme třetí díl z exkluzivní série článků od našeho zahraničního redaktora Jiřího Černého z jihoamerického Peru.
Jak se bydlí a žije v Amazonii
Narodil jsem se v roce 1982 v Brně a již ve věku cca 5 let jsem oznámil své mamince, že jednoho dne budu studovat biologii a později pracovat v tropických deštných lesech v Brazílii. Nakonec jsem ale skončil v peruánském regionu Loreto, kde žiji uprostřed divočiny se svou místní partnerkou, jejím synem a spoustou zvířat. Jelikož řadu lidí zajímá, jak jsem se sem vlastně dostal, co tu dělám a co zajímavého jsem zažil, rozhodl jsem se začít psát tento seriál.
Dokud jsem ještě žil přímo v Iquitos, měl jsem pronajatý malý zděný domek v Belénu, který je považován za vůbec nejnebezpečnější čtvrť. Z tohoto důvodu řada lidí nabyla dojmu, že jsem definitivně přišel o rozum a trpělivě se mi snažili vysvětlit, co všechno se mi tam teoreticky může přihodit.
Já si nicméně stál za svým, protože jsem chtěl bydlet co možná nejblíže svým přátelům, především pak jisté nádherné psycholožce, kterou jsem poznal během návštěvy místního azylového domu pro oběti domácího násilí (viz. první díl mého seriálu).
Kromě toho jsem své realitní agentce oznámil, že se musí jednat o klidné a tiché místo, kam nemohou vjet mototaxíky. Netřeba asi dodávat, že tímto požadavkem jsem podle jejího názoru značně zvýšil pravděpodobnost toho, že budu v brzké době okraden, zavražděn či znásilněn.
S výsledkem její práce jsem byl spokojen až na jeden detail – většina domků zde těsně přiléhá k těm sousedním, což v praxi znamená, že máte maximálně dvě okna v čelní zdi. Ta jsou z bezpečnostních důvodů obvykle ještě navíc malá a zamřížovaná. V podstatě tak nemůžete rozumně větrat a v řadě místností je opravdu vedro.
Tento problém by hypoteticky mohla vyřešit střešní okna, ovšem ta jsem zde nikdy neviděl. Téměř všichni si tu dělají střechy z tzv. calaminas, což jsou v podstatě kusy vlnitého plechu o tloušťce, která je pro zapuštění okna zcela nevhodná. Další možností je klimatizace, kterou ale osobně vůbec nemám rád a běžně ji vypínám i v hotelech, popřípadě klasický větrák.
Není nad dřevo
Postupem času jsem přišel na to, že zděný domek tady nemá moc velký význam a je mnohem lepší bydlet v dřevostavbě. V první řadě je nesrovnatelně vzdušnější, protože mezi jednotlivými prkny jsou škvíry (při konstrukci se tu zpravidla na podobné detaily nehledí, důležitější je udělat práci rychle).
Můj současný domek má navíc velkou zahradu, díky čemuž bylo možné umístit okno i do jedné z bočních zdí. Pokud připočítám částečně otevřenou kuchyni a druhé dveře vedoucí na zmíněnou zahradu, tak o čerstvý vzduch rozhodně nouzi nemám a větrák vůbec zapínat nemusím.
Ze dřeva je vyroben rovněž veškerý můj nábytek (s výjimkou venkovních plastových židlí na různé grilovačky apod.), který vypadá opravdu luxusně. Nebojím se napsat, že v Česku by mi ho nejspíš záviděl i kdejaký milionář. Tady jsem za něj ovšem v přepočtu na naši měnu zaplatil jen několik tisíc, jelikož cena dřeva je tu někde úplně jinde (totéž mimochodem platí o jeho kvalitě).
A co náklady?
Pokud vás zajímá finanční stránka věci, vězte, že nájem v mém prvním domě činil cca 6 tisíc Kč měsíčně, bez započítání ceny za elektřinu a vodu. V současnosti, kdy již žijeme „na venkově“, asi hodinu cesty rychlou lodí od Iquitos, jsou to necelé 4 tisíce Kč.
Elektřina závisí na vaší spotřebě, ale obvykle se vejdete do 400 Kč/měsíc. Co se týče vody, náklady na ni v podstatě nestojí za zmínku. Je ovšem nutné vzít v potaz, že teče pouze v určitém časovém rozmezí. Proto potřebujete speciální nádrže, které průběžně, řekněme každý třetí den, naplňujete.
Preferujete-li bydlet ve vlastním, stavební parcela o rozměrech 5 x 20 metrů v okolí Iquitos se dá koupit od 60 do 90 tisíc. Opět ale platí, že v rurálních oblastech za tytéž částky seženete pozemky mnohem větší, takže vám zbude i spousta místa pro zahradu. A kdo se nebojí tvrdé práce, může si bez problémů pořídit rovněž kus pralesa a založit tzv. chakru pro pěstování banánovníků, juky nebo například melounů. Jeden hektar mě vyšel asi na 13 tisíc Kč.
Dřevěný domek lze postavit velice levně, ale je třeba počítat s tím, že vaši „zaměstnanci“ ve většině případů nebudou mít k dispozici ani obyčejnou vodováhu. Stejně tak se tu třeba vůbec nepoužívají šrouby, pouze hřebíky. Kdo trvá na cihlách a chce si najmout nějakou profesionální společnost, bude potřebovat více peněz a rovněž pevné nervy.
Alternativou je koupit pozemek s již hotovou stavbou. Vždy je ale důležité, aby majitel měl tzv. título de propiedad, který na vás po zaplacení kupní ceny převede. Získat tento list je však byrokraticky náročné a poměrně drahé, proto to mnozí jedinci vůbec neřeší a vesele prodávají své nemovitosti třeba i jen na základě ústní dohody.
Netřeba asi dodávat, že toto řešení není právě ideální (zejména pak v případě, kdy je kupujícím cizinec).
Autor: Jiří Černý (zahraniční redaktor).
