Paní Hanele s manželem na několikadenní dovolené v Rumunsku koupili dům s kovárnou, kde 17 let nikdo nebydlel. Po plánované rekonstrukci se chtějí v Bígru usadit trvale. Máme v plánu i podnikat, manžel chce pokračovat v kovářství a rád by zde založil rolnické muzeum, řekla v rozhovoru pro NašeTéma paní Hana Hanele.
Osídlení českých vesnic v rumunském Banátu
Když se podíváte na mapu, zjistíte, že Banát je oblast, která je rozdělena mezi Rumunsko, Maďarsko a Srbsko. „Bígr, ves založená v roce 1827 českými kolonisty z kraje litoměřického, plzeňského, klatovského a chrudimského, leží ve výšce 550 až 600 m n. m.,“ píše o oblasti český web Banát.
První vlna osidlování začala po roce 1823. Jakýsi Magyarly, podnikatel se dřevem, sliboval přistěhovalcům lepší život, avšak svého slibu nedostál, protože lidé čekala pustá a prázdná divočina a bída. V lesnatých kopcích museli po dvouměsíční cestě z Čech lidé vykácet lesy, odvézt dříví a následně obdělávat půdu.
První dvě vesnice nazval Magyarly podle svých dcer, tedy Helena a Elisabeta. Přistěhovalci si postavili skromné hliněné boudy, ve kterých žili ve větších skupinách. „Druhou kolonii již měla v malíku vojenská správa, která nabídla Čechům 10 let osvobození od služby v zemské obraně. 10 let nebudou platit žádné daně, obdrží zdarma obilí k setí, dřevo na stavby domků a každá rodina 12 jiter půdy,“ uvádí výše zmíněný web Banát.
Ani vojenská správa sliby bohužel nedodržela. A tak zde dodnes žijí krajané, kteří si z naší vlasti přinesli tradice, nářečí a kroje, které se v dnešní době u nás pomalu vytrácejí. Aktuálně je v obci Bígr přes 100 obyvatel.
Rozhovor s Hanou Hanele o plánech v Rumunsku
Oblast rumunského Banátu, kde se nachází české vesnice, jsem navštívila několikrát. Je to má srdcová záležitost. Doposud se zde zachovalo šest vesnic a jednou z nich je i Bígr, kde paní Hana Hanele a její muž Václav koupili dům s kovárnou. O plánech se v rozhovoru s námi podělila paní Hana Hanele.
Redakce NašeTéma (R): Hanko, čím vás okouzlil Banát a proč jste si vybrali zrovna Bígr?
Hanka (H): Původně jsme jeli na dovolenou po všech českých vesnicích. Partner je kovář, a tak jsme pátrali, zda se i tady dochovaly nějaké zmínky či pozůstatky o kovárnách. Kovářství se již zachovalo pouze ve třech vesnicích. V hospůdce jsme se dali do řeči s místními, slovo dalo slovo a jedna slečna se nás zeptala, zda si nechceme na Bígru koupit dům, který patřil jejímu dědovi. Shodou okolností to je dům i s kovárnou. A tak jsme v říjnu v roce 2023 dům koupili a začali pomalu s vyklízením. 17 let tam nikdo nebydlel, všude kolem byl prales. Postupně jsme objevili i základy kovárny a nyní začínáme s rekonstrukcí a stavbou.
(R): Kolik stojí nemovitost v Banátu?
(H): To je různé. Jinak koupíte na Gerniku, Eibenthale nebo Svaté Heleně, které jsou více šmrnclé turistickým ruchem. Vlastně to není jednoduché, říct si, budu mít chalupu nebo dům v Banátu. Je potřeba komunikovat s místními a přemýšlet, jakým způsobem budete přínosem pro zdejší komunitu. S bývalými majiteli domu nás pojí přátelství, řekla bych až rodinné pouto.
(R): Napadá mě, jezdíte do Rumunska autem? Jak dlouho jedete?
(H): Obvykle nám cesta trvá kolem 16 hodin, ale na Vánoce, kdy napadlo hodně sněhu, jsme to jeli i 30 hodin. Teď pojedu poprvé autobusem s panem Hrůzou, který jezdí do Banátu v pravidelných intervalech. Jsem zvědavá, jaká bude cesta.
(R): Kde sháníte materiál na stavbu? Vozíte si vše z Čech, nebo jezdíte do okolních rumunských měst?
(H): Převážně si vozíme z Čech. Tady je problém hlavně s měkkým dřevem. Všude kolem je buk. Teď jsme byli pro instalatérský materiál na vodu v Moldavě, což je 70 kilometrů od Bígru. Je to takový celodenní výlet. Rumuni jsou ochotní, ale raději bereme někoho s sebou, kdo umí rumunsky. K Dunaji to máme z Bígru 17 km, nejbližší město je Berzasca.
(R): Jak vás přijali místní z vesnice?
(H): Naprosto skvěle. Máme hezké vztahy. Těším se na všechny tety, jak si tady s ženami navzájem říkáme, na to, jak si dáme na zápraží kávu a poklábosíme. Vždycky přijedeme a máme v chalupě zatopeno a navařeno. Lidi tu drží při sobě. Když jde babča sázet brambory, přidají se k ní další tři. Takhle to tady chodí a mělo by to tak být.
(R): Jaká je vybavenost v obci? Máte v Bígru obchod?
(H): V Bígru máme dva obchody, kde koupíte v podstatě všechno. Platit můžete rumunskými lei, českými korunami a někdy vám vezmou i eura. V naší vesnici již nikdo nemá dojnou krávu, pouze masné plemeno. Proto nám mléko a další mléčné výrobky vozí ze Svaté Heleny zhruba jednou za 14 dní. Jinak k nám jezdí pravidelně i dodávky s pšenicí pro zvířata. Funguje tu hospůdka, máme pitnou vodu, a dokonce i internet. Škola v Bígru nefunguje, nejsou tu děti.
(R): Až dům s kovárnou opravíte, co plánujete dál? Budete do Bígru jezdit na chalupu, nebo se chcete přestěhovat na stálo?
(H): Náš plán je, že za 2 roky bychom chtěli mít rekonstrukci hotovou a rádi bychom se přestěhovali do Bígru trvale. Máme v plánu i podnikat, Vašek chce pokračovat v kovářství a rád by zde založil rolnické muzeum, protože dnešní mládež neví, jak vypadá třeba taková mlátička na obilí. Kdybyste viděla, jak vypadá náš domov, to byste koukala. Samé staré stroje, které čekají na renovaci. Já jsem bývalá masérka a ráda bych se k této službě vrátila. Vlastně už teď chodím mazat místní babičky, které jsou za relaxaci vděčné. Nedělám to za peníze, vždycky říkám: „Dejte mi, co uznáte za vhodné.“ A tak odcházím domů třeba s kořalkou nebo domácí marmeládou.
(R): Vím, že se v českých vesnicích dodržují tradice a nářečí jako za našich prababiček. Je to tak stále, nebo s odchodem mladých lidí do Čech nebo do rumunských měst se tyto tradice vytrácí?
(H): Ano, tradice si místní drží. Platí pravidlo, že v neděli se nepracuje. Je to rouhání vůči Bohu i svému tělu. V neděli se chodí do kostela. Svěcení domu jsme měli na Tři krále, to bylo nádherné a dojemné. Tady je to i s farářem. Řekne modlitbu, dům vám vykouří kadidlem a udělá křížek. Na to nikdy nezapomenu. Myslím, že to všechno, co se zde udrželo – tradice, zvyky a pospolitost – je díky kostelu. I uvažování teenagerů je v českých vesnicích jiné. Mají úctu k rodičům a leckde se rodičům ještě vyká.
(R): Hani, jak je to vlastně s prací v českých vesnicích?
(H): Dříve pracovali muži převážně v okolních dolech. Šachty se ale zavřely a muži šli v 45 letech do důchodu. Jinak jsou zde místní živi z turismu a z toho, co si sami vypěstují. Ženy většinou do práce nechodí, dříve to zvykem nebylo. Staraly se o domácnost a děti. Dnešní mladí odchází za prací a lepšími podmínkami. A to buď do rumunských měst, nebo se vrací zpět do Čech.
Může se někomu zdát, že dny v českých vesnicích v Rumunsku plynou pomaleji než tady u nás v Čechách, ale zdání klame.
Kromě toho, že paní Hana pomáhá svému muži s renovací domu, tak i vaří, peče, chodí do parlamentu (tak tam říkají ženským dýchánkům). Má tam kus svého srdce.
„Je tady ticho, dobří lidé, sranda a krásná příroda. Mladí lidé chtějí pohodlný život, ale já věřím, že lidé se sem vrátí, protože dnešní systém je tak špatný, že právě obyčejný život bez stresu je to, co sem lidi táhne,“ dodává na závěr našeho rozhovoru Hana Hanele a já s ní při vzpomínkách na své cestování po českých vesnicích musím souhlasit.
Autor: Renáta Šestáková. Rozhovor byl autorizován Hanou Hanele.
