Příběh milovníka tropické přírody z Brna, který se jednoho dne rozhodl začít žít na jednom z nejodlehlejších míst naší planety, pokračuje. „V Amazonii samozřejmě spousta věcí funguje jinak než v Česku. Na to si musíte zvyknout,“ přibližuje své začátky v srdci amazonského pralesa Jiří Černý, zahraniční redaktor NašeTéma.
O tom, jak se Jirka octl v Amazonii, jsme už psali: Z Brna do amazonského pralesa: Jak to všechno začalo? Dnes přinášíme druhý díl z exkluzivní série článků od našeho zahraničního redaktora Jiřího Černého z jihoamerického Peru.
Iquitos: Příběh milovníka tropické přírody z Brna
Prvních 15 dní v Iquitos jsem měl povinnou karanténu, což v praxi znamenalo, že jsem nemohl v podstatě vyjít z domu a veškeré nákupy obstarávala má místní kamarádka. Po uplynutí této doby jsem zjistil, že nyní se mi pro změnu vyjít z domu nechce. Již jsem si zvykl na to, že nemusím nic dělat, a taky jsem měl obavy z toho, že svůj dům později už nedokážu najít.
To si zaslouží podrobnější vysvětlení: v Iquitos můžete znát svou přesnou adresu, nicméně pokud nebydlíte v nějaké skutečně notoricky známé ulici v centru, tak vám to nebude nic moc platné, neboť drtivá většina řidičů mototaxi ji znát nebude. V lepším případě se omluví a nechají vás na ulici, ať se zeptáte někoho jiného, v tom horším vám řeknou, že žádný problém a následně budou dané místo hledat klidně i 30–40 minut, obvykle bezvýsledně.
Je tu také velká spousta lokalit, kde se na něco jako ulice + čísla popisná nehraje vůbec. Pokud chcete navštívit někoho konkrétního, musíte tam prostě přijet a ptát se, dokud vám někdo neukáže, kde dotyčná osoba bydlí. Do mnohých osad (tzv. caseríos) se dá navíc dostat jen lodí, což situaci ještě víc komplikuje, zvlášť pokud v dané oblasti existuje více caseríos stejného či podobného jména.
Potřebujete je nějaký „záchytný bod“, který zná dostatečné množství mototaxikářů. Může se jednat například o benzínovou stanici, úřad nebo třeba hodinový hotel. Ohledně mého bydliště mi kamarádka sdělila, že tímto záchytném bodem je GOREL (Gobierno Regional) a od něj následně „přibližně dva bloky nalevo“. Načež dodala, že nyní hodlá být v karanténě 15 dní ona a já se budu starat o ní.
Nezbývalo mi tedy než opustit pohodlí postele a vyrazit do ulic. Moje první kroky vedly do Caritas, kde bylo zapotřebí doladit detaily našeho projektu.
Pár slov o našem projektu
Jelikož tento projekt byl hlavním důvodem, proč jsem se do Amazonie původně vydal, myslím, že si rovněž zaslouží alespoň stručnou zmínku. Spousta lidí si totiž v této souvislosti zatvrzele představuje „natahování rukou“ (ono notoricky známé „kvůli humanitární pomoci nemusí domorodci celé dny nic dělat, jen natahují ruce“), což je ale zcela vzdálené realitě, nebo minimálně té naší.
Projekt jsem navrhl pro nezletilé matky či těhotné dívky ve velké finanční nouzi a zájemkyně o účast v něm musí splnit řadu podmínek. Tou asi nejzásadnější je pokračování ve studiu. Hlavním smyslem totiž je, aby se kvůli těhotenství a mateřství nepřestaly vzdělávat (bohužel dosti častý jev) a měly tak později lepší šanci najít uplatnění na trhu práce.
Pokud to účastnice splňuje, pak má po určitou dobu nárok na pravidelnou měsíční podporu, nikdy však ne finanční. V praxi se jedná například o určité množství rýže, konzerv, mléka…, dále o plenky, léky a oblečení pro novorozence atd.
V zásadě se jedná o podporu určenou nikoliv výhradně pro dotyčnou dívku, ale i pro její nejbližší příbuzné, kteří s ní žijí a pomáhají jí s péčí o dítě. Ti na ní pak logicky vyvíjejí tlak, aby se ve škole snažila a mohla prezentovat dobré studijní výsledky. V důsledku toho je třeba řešit jen minimum problémů. Vždy zdůrazňujeme, že pomoc „není zadarmo“, že jde především o překonání nejkritičtějšího období a že je zapotřebí, aby se celá rodina v maximální možné míře snažila sama.
Každý začátek je těžký
V Amazonii samozřejmě spousta věcí funguje jinak než v Česku a na tyto věci si musíte zvyknout. Pro Peruánce je typické, že mají na všechno spoustu času. Pakliže tedy třeba něco potřebujete opravit v domě, můžete čekat klidně i týden, přičemž dotyčný instalatér vás bude každý den ujišťovat, že už zaručeně přijde. Toto mi tu ze začátku dělalo asi největší potíže, zejména pak v okamžiku, kdy mi prasklo vodovodní potrubí.
Osobně mě překvapilo, že se tu prakticky nesetkáte s klasickým žebráním. Ani v zónách extrémní chudoby se mi nikdy nestalo, že by za mnou běhaly děti a žádaly mě o drobné. Je ale vcelku běžné, že pokud jíte v nějaké turistické restauraci, někdo přijde a požádá vás o to, zda by si nezkonzumovaný zbytek vašeho pokrmu nemohl odnést. Často jsou to právě očividně hladové děti a téměř vždy jde poznat, že se se za to stydí.
Různých pouličních umělců je tu ovšem spousta, stejně jako prodejců všech možných i nemožných suvenýrů. Zde je ovšem třeba mít se na pozoru, protože ceny v centru města v žádném případě neodpovídají cenám reálným. Na druhé straně, řidiči mototaxíků se vás zpravidla ošidit nesnaží, jelikož konkurence je obrovská. Pokud se vám požadovaná částka nezdá, najít si někoho jiného je obvykle dílem okamžiku.
Učit jsem se nějakou dobu musel i přecházet rušné komunikace. Můj dobrý přítel Pablo mi již během prvního pobytu v Iquitos řekl, že pravděpodobně tou nejlepší metodou je prostě zavřít oči a vkročit do vozovky. To jsem nejprve pochopil tak, že se mě již chce zbavit, nicméně později jsem musel uznat, že tato rada má určité opodstatnění, nechcete-li čekáním na chodnících strávit půl dne.
Na paměti musíte mít i to, že v závislosti na aktuálním ročním období může být jedno a totéž místo (např. konkrétní ulice) suché, nebo naopak zaplavené vodou. V druhém zmíněném případě vám obvykle nezbývá než balancovat po více či méně úzkých dřevěných lávkách a modlit se, aby zrovna nikdo nešel v protisměru.
Peruánci jsou naštěstí rovněž velmi ochotní a za podobných podmínek si téměř vždy přišli vyzvednout podporu „na břeh“ sami, čímž eliminovali riziko, že někdo z našeho minitýmu skončí s rýží a dalšími věcmi pod hladinou.
Autor: Jiří Černý (zahraniční redaktor).
