Pes bydlí s vámi, ale vy bydlíte u kočky. Takový je v kostce zásadní rozdíl dvou nejoblíbenějších domácích mazlíčků. Kočka je prostě osobnost. Nebude vás poslouchat, udělá si to, co ona sama chce.
Kočka: Uctívaná i nenáviděná
Kočku nikdy nevycvičíte k tomu, aby se stala stejně loajální a poslušnou jako pes. Některé kultury ji pro tyhle vlastnosti obdivovaly, jiné zatracovaly. Podíváme se na kočku dvěma úplně protikladnými pohledy. Ve starověkém Egyptě ji zbožňovali, katolíci ve středověku ji nenáviděli.
Smrt za smrt
Ve starém Egyptě chovali kočky v ohromné úctě. Pokud byste nějakou kočku nechtěně zabili, čekalo by vás totéž – smrt pod sprškou kamenů. Jediní lidé, kteří v dávném Egyptě mohli využít práva poslat toto zvíře na onen svět, byli kněží.
Pokud v egyptské domácnosti zemřela kočka, její majitel si podle řeckého historika Herodota musel na znamení smutku vyholit obočí. „Bastet – dcera bohů Re (bůh Slunce, stvořitel) a Isis (bohyně ženskosti a Měsíce) – byla nejprve zobrazována jako divoká lvice, ale později jako domácí kočka, poslušná matka s několika koťaty a ochránkyně rodiny,“ líčí egyptoložka Julia Trocheová ve své knize Smrt, moc a apoteóza ve starověkém Egyptě: Stará a Střední říše.
Bohyně žere myši
Bohyně Bastet symbolizuje radost a lásku, rozkoš a plodnost. Chrám Bast nacházející se v egyptském Beni Hassane odhalil na sklonku 19. století svůj poklad. Šlo o neuvěřitelných 300 tisíc kočičích mumií. Chov a mumifikace koček se totiž stal v Egyptě prosperujícím byznysem, jak poznamenává Benjamin Plackett na webu LiveScience.
Kočky byly často obětovány a tyto obětiny mohli provádět pouze kněží. Čtyřnohý domácí mazlíček obývající domy Egypťanů se proměnil ve vtělení bohyně Bastet. „Kočky nebyly uctívány jako bohové samotní, ale jako nádoby, které se bohové rozhodli obývat a jejichž podobu se bohové rozhodli přijmout,“ vysvětluje postoj Egypťanů ke kočkám antropoložka Monique Skidmoreová na webu History.
Pro obyvatele Říše v údolí Nilu ale představovaly kočky spásu i z praktických důvodů. Bez nich by jim myši v jejich sýpkách sežraly většinu úrody obilí.
Kacířská zvířata
Když se roku 31 př. n. l. stal Egypt provincií Římské říše, dostaly se tudy kočky do Evropy. Rozšířily se zde ve 4. století n. l. Kočkám se ale jejich zvláštní, trochu nepředvídatelná povaha v temném středověku vymstila. Plížící se šelma se svítícíma očima nevzbuzovala důvěru katolické církve.
„Kacířské náboženské skupiny, jako byli kataři a valdenští, byly katolickými duchovními obviňovány ze sdružování, a dokonce uctívání koček. Dokonce se věřilo, že název „kataři“ pochází od koček,“ vypráví Peter Konieczny na webu Medievalist.
Tvrdě to schytali i templářští rytíři. Když s nimi na počátku 14. století probíhal soudní proces, padlo proti nim i kuriózní obvinění, že dovolovali kočkám, aby byly přítomny na jejich bohoslužbách. Také jim vyčítali, že prý se za tato zvířata modlili.
Plyšáci létají ze zvonice
K podezřelým okolnostem vykládaným v kočičí neprospěch se připočítalo i to, že často lovily i v noci, kdy údajně mají navrch temné síly. Musí tedy být s nimi spolčené, takový závěr učinili někteří církevní představitelé. „Jejich nenápadnost a mazanost při lovu myší byla obdivována – ale ne vždy se to promítlo do vlastností žádoucích pro společnost,“ komentuje postavení středověkých koček na webu The Conversation Laura Hoodová.
Takový pohled na vedl k jejich zabíjení. V belgickém Ypres byly kočky během slavnosti Kattentoet podle webu Ethesis shazovány ze zvonice Sukiennice na náměstí. Dnes se tu na jejich počest koná každé tři roky druhou květnovou neděli kočičí festival.
Ze zvonice dolů ale už létají jenom plyšáci. Vraždění koček se lidem ve středověku vymstilo, protože micky a kocouři by jinak během morových epidemií jistě zredukovaly počet krys, jejichž kožich se jenom hemžil blechami nakaženými černou smrtí.
Divoké příběhy
Ďábel dostal ve 12. století podobu černé kočky. Začínáme číst divoké příběhy, jako je ten od anglického spisovatele Waltera Mapa, kde se kočky stávaly součástí satanských rituálů: „Ďábel sestupuje jako černá kočka před svými ctiteli. Věřící zhasli světlo a přiblížili se k místu, kde viděli svého pána. Cítí ho, a když ho najdou, políbí ho pod ocasem,“ poznamenává Konieczny.
Středověcí spisovatelé dokonce přirovnávali způsoby, jakým kočka loví myši k tomu, jak ďábel chytá duše. Naštěstí později doba už byla ke kočkám milosrdnější.
Autor: Helena Stejskalová. Zdroj: Kniha – TROCHE, Julia. Death, Power, and Apotheosis in Ancient Egypt: The Old and Middle Kingdoms. Ithaca: Cornell University Press, 2021.