Příběh milovníka tropické přírody z Moravy, který se jednoho dne rozhodl začít žít na jednom z nejodlehlejších míst naší planety.
Přinášíme první díl z exkluzivní série článků od našeho zahraničního redaktora Jiřího Černého z jihoamerického Peru.
Narodil jsem se v roce 1982 v Brně a již ve věku cca 5 let oznámil své mamince, že jednoho dne budu studovat biologii a později pracovat v tropických deštných lesech v Brazílii. Nakonec jsem ale skončil v peruánském regionu Loreto, kde žiju uprostřed divočiny se svou místní partnerkou, jejím synem a spoustou zvířat. Jelikož řadu lidí zajímá, jak jsem se sem vlastně dostal, co tu dělám, co zajímavého jsem zažil, rozhodl jsem se začít psát tento seriál.
Konzumujete-li alkoholické nápoje, může být lepší raději nečinit rozhodnutí, která mohou v konečném důsledku naprosto změnit celý váš život. Já tuto dobrou radu ignoroval na jaře roku 2019, kdy jsem společně se svým dobrým přítelem Pablem několik týdnů pobýval v peruánském městečku Iquitos. A důsledky byly vskutku kolosální.
Protože Pablo pracuje pro jistou charitativní organizaci, po několika skleničkách rumu s colou mi přišlo jako velice dobrý nápad podělit se s ním o jeden ze svých postřehů, totiž že v Iquitos žije řada nezletilých matek, které evidentně mají velké finanční problémy. A jestli by tedy teoreticky nebylo možné, aby pro ně se svými kolegy udělal nějaký projekt, když už se těmto věcem věnuje?
Můj kamarád odvětil, že ač mě bezesporu považuje za dobrého člověka, který navíc čas od času vykazuje i jisté známky inteligence, lze vidět, že se jednoduše nenacházím v jejich realitě, neboť realizace podobného projektu vyžaduje zhruba tak tisíc a jednu věc, nalezením dárců počínaje, získáním souhlasů biskupů z ČR i Peru konče.
„A navíc, není nikdo, kdo by tu na takovém projektu mohl pracovat a dohlížet na něj,“ zdůraznil vítězoslavně na závěr a načal další lahev. Nu a já – při vědomí toho, že se jednalo o můj nápad – se nabídnul jako potenciální dobrovolník. Alea iacta est!
Trápení se španělštinou a Dereckův příběh
Zajímavou skutečností je, že v době, kdy jsem tento závazek učinil, neznal jsem v podstatě jediné španělské slovíčko. Původně jsem si totiž myslel, že se v Iquitos domluvím anglicky, nicméně tento předpoklad se ukázal být naprosto zcestným. Jakmile jsem tedy přišel někam na návštěvu, snaživě jsem pronesl alespoň „čau“, což je výraz používaný i v Česku, tudíž to, že ho znají i tady, mi přišlo velice vhod.
Pablo mi nicméně laskavě vysvětlil, že jsem idiot, neboť „čau“ se tu říká pouze při odchodu a poněkud naštvaně se otázal, proč jsem se nenaučil říct španělsky alespoň tak užitečnou věc, jako je např. „moc se mi líbíš, chtěl bych s tebou s trávit noc“, pokud jsem se ho už jednou rozhodl do Peru doprovázet.
Tato otázka mi vytanula na mysli jen o pár dní později, kdy jsme zavítali do místního azylového domu Isidra Borda pro oběti domácího násilí, kde jsem se seznámil s dvěma zajímavými lidmi: malým chlapcem Dereckem, který trpěl rozštěpem patra a nutně potřeboval operaci, a jistou velice krásnou psycholožkou, z níž jsem po celou dobu nemohl spustit oči (v důsledku čehož jsem mj. během prohlídky zahrady spadl do strouhy a zmáčel si boty).
Po návratu do Česka jsem tedy pilně začal pracovat nejen na konceptu „svého“ projektu, ale rovněž na své španělštině. Což v praxi znamenalo dvě věci: koupil jsem si jednu knížku pro samouky s CD a kontaktoval přes Facebook výše zmíněnou psycholožku s tím, že bych s ní rád konverzoval pomocí překladače. Nakonec jsme si psali až 15 hodin denně a má slovní zásoba se díky tomu utěšeně zvětšovala, zatímco její pracovní nasazení se naopak začalo neutěšeně zmenšovat.
Dereck zemřel během pandemie COVID-19. Kvůli nedostatku finančních prostředků byli lidé z Isidra Borda nuceni mě požádat, jestli bych pro něj nemohl koupit alespoň prostou dřevěnou rakev. Dereck se tak pro mě stal jedním ze symbolů toho, co se tady v Iquitos snažíme změnit – chudoby, která člověka pronásleduje nejen během života, ale i po smrti. Když jsem v Praze svého času večeřel s peruánskou velvyslankyní a mluvil s ní o našich aktivitách v Iquitos, přinesl jsem právě jeho fotku.
Připraven vyrazit, ale…
V okamžiku, kdy byl projekt definitivně připraven ke spuštění a já měl v Iquitos pronajatý dům, udeřil COVID-19. Peruánská vláda mj. reagovala tím, že zakázala vstup do země nerezidentům, a to v době, kdy jsem již měl koupenou letenku, což mě z pochopitelných důvodů ani trochu nepotěšilo.
Po několika měsících a mnoha změnách termínu odletu (věřím, že zaměstnanci cestovních agentur kvůli mně dosud mají noční můry) se situace konečně zlepšila natolik, že bylo možné vyrazit alespoň s rouškou, negativním testem a X dalšími dokumenty. Tuto cestu jsem si na rozdíl od té předchozí s Pablem příliš neužíval, neboť jsem celou dobu musel přemýšlet o tom, zda opravdu mám vše, co potřebuji, a nechají mě do Peru vstoupit, nebo uvíznu na letišti v Limě bez zpáteční letenky.
Migrační kontrolu jsem nakonec absolvoval úspěšně, nicméně v nemalém stresu a znovu bych tuto zkušenost určitě zažít nechtěl. Po příletu do Iquitos mě již čekala jedna místní kamarádka, které jsem k jejímu velkému nadšení oznámil, že následujících 15 dnů bude muset zařizovat veškeré nákupy a starat se o mou domácnost, protože já mám povinnou karanténu a souhlasil jsem s tím, že bude možné sledovat polohu mého mobilního telefonu.
A mé amazonské dobrodružství mohlo začít…
Autor: Jiří Černý (zahraniční redaktor) – NašeTéma.
