V našich očích má téměř nedotknutelný obraz. Pro jeho zásluhy, které většinou zvládne vyjmenovat i školou povinné dítko, které dějepisu příliš neholduje, se mu přezdívá „otec vlasti“. Nabízí se logická otázka: Měl Karel IV. i nějaké slabosti? A jaký vlastně byl jeho život, když trochu poodhrneme roušku strohých historických faktů?
Neshody s otcem
Začněme od dětství Karla IV. (1316–1378). Za úplně idylické se z dnešního pohledu považovat nedá, protože ho jeho otec Jan Lucemburský (1296–1346) oddělí od maminky Elišky Přemyslovny (1292–1330) kvůli manželským neshodám mezi nimi. Nejdříve se proto Karel ocitne na hradě Lokti a později Křivoklátě. Svoji matku naposledy uvidí ve svých sedmi letech, poté už žije ve Francii. Šanci na setkání s ní už nikdy nedostane, protože když se konečně znovu objeví roku 1333 v Čechách, Eliška je už dávno po smrti. Ani s otcem Janem to nevypadá na příliš růžové vztahy.
Karel se čile zajímá o politiku a už teenagerovském věku dokáže otci v názorech zdatně oponovat. Vnímají se proto spíše jako dva konkurenti v boji o moc než otec se synem. Karlova úcta k rodičům projevovaná po jejich smrti byla spíše povinností než vřelým citem. Na matku měl jenom mlhavé vzpomínky, s otcem se dostával do sporů.
Dobře oblečený floutek
V jakého člověka Karel roste? Má záliby podobně teenagerům z královských rodů té doby. Čím se mladíci z nejvyšších kruhů tehdy bavili? Většinou pečlivě dbali na styl oblékání a Karel v tomhle ohledu rozhodně není výjimkou.
Vytýká mu to dokonce i papež Klement VI. (1291–1352), když mu v dopise v únoru 1348 naznačí, že nosí příliš krátké a těsné šaty a nedodržuje tak důstojnost náležející jeho postavení. Karel chce zkrátka na svoji dobu vypadat sexy. „Pánské kalhoty (či spíš punčochy) byly stále přiléhavější, často s každou nohavicí jiné barvy, suknice a kabátce stále kratší (těsně pod pás) a špice bot tak dlouhé, že téměř znemožňovaly chůzi. Nakonec musel největším výstřednostem v oblékání zamezit zvláštní zákon,“ uvádí současný autor Petr Dvořáček v knize Zajímavosti z české historie.
Musíme dodat, že čím delší špice bot, tím vyšší postavení měl dotyčný ve společnosti. Církvi se tohle pochopitelně nelíbí, protože preláti zastávají názor, že ušlechtilost se pozná podle prostého oděvu a marnivost v oblékání je znakem hříšníků. Papež Klement VI. je na Karla IV. v roce 1348 opravdu naštvaný. Píše mu mimo jiné: „Důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost.“ Jak je možné, že si dovolí krále peskovat jako malého kluka? Je to jednoduché – býval totiž jeho vychovatelem.
Získá křivý nos
Dále jsou ve hře hlavně velmi populární rytířské turnaje. Jde o pěkně nebezpečnou kratochvíli. Přijít o některém z klání o život je často mnohem snazší než v bitvě. Karel si tyto turnajové bitky velice oblíbí. „Králové a vévodové měli turnaje pořádat, ne v nich bojovat. Proto bylo chování Karla IV. tak skandální,“ uvádí Petr Dvořáček.
Úplně první Karlovo zranění ale kupodivu nepochází z turnaje. Sečná rána mu zhyzdí mužnou tvář poprvé v bitvě u San Felice 25. listopadu 1332. Začíná u levého obočí, odkud se táhne kořenem nosu až dosáhne pravého oka. Po srůstu se mu vytvoří jizva, která posune nos trochu nakřivo.
Dobové portréty ale panovníkův obličej trochu idealizují, takže ji neuvidíte. Co ovšem sochaři i malíři rádi zdůrazňují je pěkný tvar nosu, který zdědil po otci Janovi. Má široká nosní křídla – to je pro znázornění Karlovy tváře typické. Tím, kdo jako jediný přiznal Karlovi křivý nos je architekt a sochař Petr Parléř (1332/1333–1399).
Když vytvářel bustu určenou pro výzdobu pražské Svatovítské katedrály, vymodeloval mu podle skutečnosti nos lehce doleva. Křivý nos ale na bustě v chrámovém triforiu už dnes neuvidíte. Proč? Má to jednoduchý důvod. Nos se v průběhu času zlomil a jeho náhradu restaurátoři už udělali rovnou.
Osudové zranění
Na rytířský turnaj zamíří Karel IV. inkognito i někdy na přelomu září a října 1350. Ve víru boje od soupeře utrpí silnou ránu dřevcem (dřevěná turnajová zbraň) do hlavy. Přilba se mu zasekne do oblasti krční páteře. Poraní si krční páteř, a ještě si zlomí dolní čelist. Kvůli otoku úst a jazyka velmi těžce dýchá a není schopen se hýbat. V té době by naprostá většina lidí tak závažnému zranění nepochybně podlehla, a i dnes by neurochirurgy čekal náročný zásah, u kterého by se rozhodně nedal zaručit výsledek.
To potvrdil už antropolog Emanuel Vlček (1925–2006), který jeho ostatky jako první podrobně zkoumal. Karlovi ale pomohli italští lékaři. Podle dobových písemných zpráv mělo jít snad o rovnání páteře tahem za vlasy. Současná česká historička Eva Doležalová si ale myslí, že překlad z italštiny byl chybný a ve skutečnosti mu jenom oholili tělesné ochlupení.
Následovalo vysunutí zlomené čelisti, kterým Karlovi uvolnili dýchání a zlomenou kost upevnili pomocí drátu, jak se domnívá současný chirurg Jiří Ramba. Ať už operace probíhala jakkoliv, vše úspěšně zahojilo a ochrnutí bylo jenom dočasným problémem (i tak strávil na lůžku zhruba 10 měsíců). Šlo ale spíše o štěstí a zásluhu dobré tělesné kondice mladého Lucemburka, protože dobové lékařské zákroky by mu zřejmě příliš pomoci nedokázaly. Zdá se, že popisované zranění donutilo Karla k přehodnocení životních postojů. Později už mnohem zodpovědnější a do víru turnajů se nevrhá.
První a jediná láska
A co Karel a ženy? Pochopitelně se mu otec postará velmi brzy o vhodnou nevěstu. Sňatek s Blankou z Valois (1316–1348), ke kterému dojde už v roce 1323 je samozřejmě politickou hříčkou. Navzdory tomu ale mezi nimi vznikne opravdová láska. Když Blanka za ním v roce 1334 dorazí do Prahy, zamilovaný Karel dělá všechno proto, aby se jí tam líbilo. Přesto jim není vyměřený příliš dlouhý čas společného štěstí. Mladičká Blanka zemře už v roce 1348 po nepříliš dlouhé nemoci. Karel je její smrtí zničený, ale velmi dobře ví, jak výhodným politickým nástrojem jsou uzavírané sňatky.
Ožení se ještě třikrát a je všeobecně známo, že ve všech třech případech už jde o čistě politická rozhodnutí neohlížející se příliš na city. Vřelejší vztah měl podle Evy Doležalové ale zřejmě ke své třetí manželce Anně Svídnické (1339‒1362).
Ovládá PR
Jako panovník dbá Karel IV. na to, aby o něm doboví kronikáři psali v superlativech. Prakticky nikdo si o něm nedovolil napsat něco negativního. „Karel IV., jako vůbec první český panovník, měl osobní zájem na tom, aby byl oceněn význam jeho vládnutí a jeho osobnosti v co nejpříznivějším světlem. Chtěl, aby historiografie podala ideologické zdůvodnění jeho politiky a vysvětlila či obhájila záměry a postupy pro další generace,“ uvádí současný autor Marek Sítek.
Řečeno s hodně velkou nadsázkou dnešní terminologií: Karel IV. výborně ovládal PR a marketing. Ostatně sám napsal i svůj životopis Vita Caroli. To, že se snažil zanechat po sobě příznivý obrázek pro budoucí generace a vysvětlit jim svoje počínání, ale jeho zásluhy nijak nesnižuje, právě naopak.
„Pod vlivem Karla IV. se v Čechách vůbec poprvé objevuje oficiální historiografie, to znamená historiografie svázaná politickou mocí,“ vysvětluje Sítek. Jací kronikáři působili v Karlově době? Byla jich celá řada: František Pražský, Beneš Krabice z Weitmile, Jan Marignola, Neplach, Přibík Pulkava z Radenína. „Karel IV. měl vizi dvou kronik: první by zapracovávala české dějiny do kontextu a druhá by byla českou národní kronikou,“ doplňuje ještě Sítek.
Ačkoliv kronikáři měli v Karlovi velkou oporu, nevznikla z jejich pera mimořádně kvalitní a populární literární díla, jde spíše prostě o svědectví o době.
Největší Čech? Ne Evropan
Karel IV. sám sebe vlastně nepovažoval za Čecha. „Spory o to, zda byl Karel více Čech, či Němec v moderním slova smyslu, vypukly v druhé polovině 19. století, ale pro středověk nemají moc smysl. Takže bychom mohli říci, že anketu o největšího Čecha vyhrál velký Evropan 14. století nebo největší panovník českého království,“ vysvětluje Doležalová. Karel IV. se věnuje svému češství jenom v té souvislosti, že když se roku 1333 vrátil do našich zemí, musel se češtinu znovu učit. Logicky to zapomněl, protože naposledy mluvil česky jako sedmileté dítě, než ho odvezli do Francie a na národnostní otázce během svého života nijak nelpěl.
„Ve střední Evropě už ve čtrnáctém století byla národnost stejně jako dnes otázkou osobní volby,“ poznamenává k tomu historik a archeolog Jaroslav Bašta. „Při této příležitosti je vhodné připomenout, že v posledním článku své Zlaté buly z roku 1356 vyžadoval, aby se děti světských říšských kurfiřtů (čili volitelů římského krále) kromě rodné němčiny povinně naučily česky, češtinu tak povýšil na diplomatický jazyk,“ dodává ještě k této otázce Bašta.
Židy uměl Karel IV. využít
I na jeho pověsti můžete najít jistou skvrnku. „I největší Čech měl svoje stinné stránky. Jedním z nich byl vztah k Židům,“ upozorňuje Dvořáček. V roce 1349 dovolí zabavit majetek norimberským Židům. Podobně postupuje ve Frankfurtu nad Mohanem, a dokonce přivře oči nad norimberským pogromem. „Pokud by někdo chtěl interpretovat tyto skutky jako dobově surovou, ale přece jenom vírou motivovanou snahou o „očištění“ křesťanství, pak je třeba připomenout, že české Židy císař toleroval a učinil si z nich vydatný a nevysychající zdroj příjmů,“ doplňuje Dvořáček.
Podle toho zřejmě z Karlovy strany rozhodně nešlo o náboženskou či dokonce osobní nenávist, ale čistou pragmatickou kalkulaci toho, co se mu vyplatí. „Postupně byli znevolňováni a stávali se majetkem krále, který jim mohl propůjčovat různé výsady,“ uvádí o tehdejší situaci Židů historička Doležalová.
Byl tedy Karel IV. antisemitou, jak toto slovo chápeme dnes? „Nebyl, ale musíme dodat velké „ale“. Byl to pragmatický politik, který se nerozpakoval židy, stejně jako jejich majetky, využít pro svou vlastní politiku a kariéru,“ vysvětluje dále Doležalová. Dodává, že je třeba diskutovat o aspektech vlády všech našich panovníků.
Nic tedy nelze vidět černobíle, vždy je potřeba zohlednit události a postoje v kontextu doby.
Zdroje: Kniha – Petr Dvořáček: Zajímavosti z české historie, Agentura Rubico s.r.o., (2012), ČT, Rozhlas, ParlamentniListy, MUNI, Wikipedie