Na co si vzpomenete, když vyřkneme pojem čeští zrádci nebo zrádci českého národa? Většině lidí se jako první vybaví Karel Čurda, který práskl ukrývající se parašutisty. Ten je pro nás synonymem zrady. Není ale zdaleka sám.
Otázka bratrovraždy
Jaká je definice zrady a koho můžeme považovat za jejího aktéra? Zrada je záměrné porušení závazků, slibu, či nějakých očekávání. Za jednoho z prvních zrádců u nás můžeme označit přemyslovského knížete Boleslava (915‒967/972), který se dopustil bratrovraždy a poslal na onen svět knížete Václava (asi 907‒935).
Zatímco Václav, patron českých zemí, se považuje za vzor askeze, Boleslav je považován za symbol zrady. První kronikáři se pečlivě snažili, aby ho vylíčili jako zápornou postavu. Teprve poměrně nedávno mu historikové přisoudili i nějaké zásluhy. Například v budování státu. Také si kladou otázku, zda Václavův tragický konec nebyl spíše souhrou okolností, než dopředu naplánovaným činem.
„Boleslav Václava zřejmě nechtěl zabít, protože jej udeřil naplocho a čepel meče sklouzla po Václavově kožichu. Václav se bránil, ale Boleslav jej po chvíli porazil na zem,“ uvádí historik Dušan Třeštík (1933‒2007). Boleslavovu špatnou pověst tak dějepisci do jisté míry očišťují.
Kdo mohl za královu smrt?
Když se mluví o smrti českého krále Přemysla Otakara II. (kolem r. 1233–1278), většinou se v souvislosti s bitvou na Moravském poli obvykle skloňuje jméno Záviše z Falkenštejna (asi kolem 1250–1290), pozdějšího důvěrníka Kunhuty Uherské (1246–1285), vdovy po Přemyslovi. Právě jeho zrada byla často v minulosti považována za příčinu králova nešťastného konce v boji.
„Každá velká bitva má svého zrádce, takže i bitva na Moravském poli musela mít svého zrádce,“ uvádí současná historička Václava Kofránková. Dávní kronikáři samozřejmě začali rozebírat, kdo za to může. Zmiňují právě Záviše.
Až v 19. století se zásluhou českých buditelů začíná objevovat i další jméno, a to Miloty z Dědic († asi 1307). Jeho bratra Beneše král odsoudí k smrti – jak jinak než za zradu. Ačkoliv se Milota těší králově důvěře a pohybuje se na jeho dvoře, může mu mít za zlé, co udělal jeho sourozenci a číhat na pomstu. V bitvě 26. srpna 1278 se Milota v čele šiku těžkooděnců snaží odvést svoje muže z bojové vřavy. Jde o záměrný útěk nebo jde o manévr s cílem nakonec nepřítele překvapit zezadu? Ani tady není mezi historiky jasno.
Po bitvě zbohatne
Často se jako na zrádce ukazuje na šlechtu, která to po bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620 začala táhnout s Habsburky a podporovala tvrdou rekatolizaci v zemi. Tady můžeme jmenovat třeba Karla I. z Lichtenštejna (1569–1627), který přejde od protestantů ke katolíkům, a dokonce v lednu 1621 odesílá habsburskému císaři Ferdinandovi II. (1578–1637) seznam těch, kteří za všechno můžou. Nechybí v něm ani jeho příbuzní. Vyplatí se mu to, a ještě lépe se má po exekuci hříšníků na Staroměstském náměstí v červnu 1621. Shrábne zabavený majetek některých z nich a pěkně zbohatne. Boj proti Habsburkům a snaha o osamostatnění českých zemích ostatně nabízí bohaté pole pro hrdinství i zradu.
Pohled z druhého břehu
„Když čeští historici mluví o českých zrádcích, mluví ve skutečnosti o lidech, kteří Čechy zradili,“ uvádí současný britský historik Mark Cornwall. To je jednoznačné. Ukázkovým příkladem je Karel Čurda (1911‒1947). Ovšem záleží pak na tom, na kterém břehu dotyčný dějepisec stojí. Cornwall je odborníkem na česko-německé vztahy a podíval se naopak na Čechy, které považovali Habsburkové za zrádce. Tedy z druhého břehu.
„Myslím, že nejzajímavějšími příklady jsou anarchisté v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století. Čeští anarchisté byli poměrně silní a s českými anarchisty proběhlo několik velkých procesů. Úřady byly určitě velmi nervózní, protože český anarchismus tehdy znamenal použití bomb a dynamitu a vraždění lidí, takže něco takového bylo zajímavé,“ uvádí. Zmiňuje Karla Kramáře, který byl za svoji činnost zatčen, a dokonce odsouzen k trestu smrti.
K udavačství se přizná
My se ale vrátíme zpátky k lidem, kteří zradili Čechy a jejich myšlenky. Samozřejmě s Cornwallem nebudeme souhlasit, protože z našeho pohledu – tedy pokud jde o hájení české národní identity a snahy o vznik našeho samostatného státu, potom Kramář a anarchisté nejsou zrádci, ale naopak hrdinové.
Novinář a spisovatel Karel Sabina (1813‒1877) se poměrně dlouho hřeje s pověstí vlastence na výsluní slávy. Poté ale dojde ke zvratu. Autor libreta Smetanovy Prodané nevěsty je v roce 1872 souzen a odsouzen čestným soudcem a vyobcován ze společnosti. Vyjde totiž najevo, že už od roku 1859 donáší informace rakouské policii. Důkazy jsou tentokrát jednoznačné a nezpochybnitelné, a to v podobě spisů z pražského policejního ředitelství. Sabina se přizná.
Přisluhovači nacistů
Pokud se soustředíme na 20. století a otevřeme-li téma 2. světové války, potom nemůžeme opomenout několik významných postav kolaborantů sympatizujících s nacisty. Téměř každému okamžitě naskočí jméno protektorátního ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce (1893–1945). Budiž mu ke cti, že když mu 5. května 1945 dojde, že o dokonalém poněmčení Čechů nevyjde, zastřelí se. Ačkoliv byl z přisluhovačů Němců nejvýraznější, neměli bychom vynechat ani některé další.
Přezdívku „ubrečený Lojza“ si za svoje rozhlasové skeče propagující nacismus vykoleduje hlasatel Alois Kříž (1911–1947). Dělá to kvůli penězům. Po válce ho nemine trest smrti. Němcům čile pochlebuje například také šéfredaktor novin České slovo Karel Lažnovský (1906–1941). Osud ho potrestá sám – podlehne nákaze břišním tyfem v aféře otrávených chlebíčků, které zaprodancům Němců naservíruje protektorátní vláda v čele s Aloisem Eliášem (1890–1942).
Dvojití agenti
Za zrádce můžeme označit českého agenta věrného Stalinovi Ottu Katze (1895‒1952), který prováděl špionáž pro Sovětský svaz, a to před 2. světovou válkou, v jejím průběhu i po ní. Přechod z jednoho tábora do druhého je těm, kteří se trochu zajímají o historii špionáže, nejspíše nebudou úplně neznámá jména jako Josef Frolík (1928‒1989) někdejší agent StB, který uprchl do USA a poté pracoval pro CIA, MI5 a MI6 nebo také Karel Köcher (*1934), kterého komunisté poslali do USA, ale byl v roce 1984 odhalen a vrácen zpět do Československa.
Další osobou, i když ne tolik známou, je Karel Zbytek (1902‒1962). „Vlastně to byl nakonec dvojitý agent – pracoval jak pro českou, tak pro britskou agenturu,“ uvádí Martin Fišer, editor knihy Olina Jurmana, který Zbytkův život popisuje. Udával hlavně pro peníze. I komunistická léta přinášejí širokou paletu těch, kteří zradili. Pokud jde o příklady dvojitých agentů, v jejich jednání hrálo často roli mnoho faktorů.
Nešlo jenom o ideály, ale samozřejmě i o finance. Zrada určitých ideálů je rozhodně neobhajitelná. Ale důležité je, podívat se na zrádce, pokud možno objektivníma očima. Zkrátka zrádci se vyskytují v každé době a v každém režimu.
Autor: Helena Stejskalová – NašeTéma. Zdroje: Radio Prague Internaional, ČT, Parlamentní Listy, Český rozhlas, Prima Zoom, ČT24.
