Tatér Ondřej Konupčík patří mezi světové špičky ve svém oboru. Netetuje podle klasických šablon, k tetování přistupuje jako k procesu vyobrazení toho podstatného v životě každého klienta. V rozhovoru pro NašeTéma.cz prozradil, jaké byly jeho začátky a jaký přesah může samotné tetování mít.
Ondřej Konupčík (41), známý také jako Ondrash, je světově uznávaný tatér, výtvarný umělec a zakladatel nadačního fondu Zkruhu. Vystudoval Fakultu multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Na jeho tetování se čeká až dva roky a klienti za ním dojíždějí z různých koutů světa.
Ondřej se narodil v Přerově, v současné době tvoří v Praze. Kromě tetování se také věnuje malbě obrazů. Je součástí výtvarného dua Ondrash and Kašpárek (Radim Kašpárek), se kterým se podílí na řadě projektů a úspěšných návrhů pro mezinárodní značky.
Jeho umělecká tvorba je setkáním barvy, emocí a lidského příběhu, a právě díky tomu si získal místo mezi nejrespektovanějšími světovými tatéry své generace.
Ondřeji, kdy jste začal tetovat a co vás k tomu přivedlo? Vzpomínáte si na své první tetování?
Bod nula, rok 2000. Ke kouzlu malování na kůži mě přivedl Vladimír Futák, který mi na začátku poskytl zázemí svého studia v mém rodišti v Přerově. Tato možnost nahlédnout do světa tetování mi změnila život od základu.
Internet tehdy prakticky neexistoval a každý si své know-how buď střežil, nebo předával jen po známosti, taková kreativní tichá pošta.
Můj první samostatně vytetovaný obrázek byla hlava indiána pro spolužáka na střední škole.
Vaše tvorba je velmi specifická, jak byste popsal svůj umělecký styl laikovi, který vaše tetování nikdy neviděl?
Řekl bych, že je to něco mezi malbou, tetováním, improvizací a iniciačním zážitkem. Všechno začíná rozhovorem, který někdy trvá stejně dlouho jako samotné tetování. Občas říkám: „Neboj, pak už budeš jen ležet“.
Barvou si na tělo nejdříve skicuji konstrukci, která se vpíjí jako akvarel. Hledám rovnováhu mezi příběhem, který zaznamenávám, a estetikou, aby tetování bylo stále sexy, ale zároveň neslo myšlenku, na které jsme se společně dohodli.
Ergonomie je pro mě zásadní, tah, který kopíruje pohyb těla, rytmus svalů a dech. Nepřipravuji hotové motivy, nýbrž naslouchám člověku a příběhu, který si nese.
Z toho na místě vzniká abstraktní organický obraz, někdy jemný, jindy hodně divoký. Nejde mi primárně o líbivost, ale o emoci, gesto a pocit, že to tetování mohlo vzniknout jen na tomhle konkrétním těle a nikde jinde.
Co bylo tím nejzásadnějším momentem, který ovlivnil váš vývoj jakožto umělce?
Myslím si, že těch momentů bylo více, ale kdybych měl vybrat jeden, tak to byl okamžik, kdy jsem si dovolil přestat hezky tetovat dle zavedených norem, podle katalogu a začal opravdu tvořit.
Řekl jsem si, že nechci lidem na kůži jen přenášet obrázky z papíru, ale že to musí být malba, která vzniká přímo na těle, pro toho konkrétního člověka, a že s ním chci strávit celý den v klidu a poznat ho.
Pamatuji si na první klienty, kteří mi dali plnou důvěru, žádnou konkrétní předlohu, jen emoci a příběh. V tu chvíli mi to došlo. Uvědomil jsem si, že tetování pro mě není jen řemeslo na zakázku, ale plnohodnotná autorská tvorba.
Nicméně k tomuto bodu jsem se dostával dlouhé roky. Děkuji všem, kteří mi na té cestě dali důvěru.
Když začínáte nový projekt, jaká je jeho cesta?
Mám více než 25 let zkušeností s tetováním. Během těchto let jsem vyvinul přístup, který vyhovuje jak mně, tak mým klientům. Někteří na mé tetování čekají roky.
Pracuji výhradně s jedním klientem denně, což mi umožňuje se výhradně soustředit na naše tetování a věnovat mu maximální péči a pozornost. Neméně důležité je i prostředí, kde samotné tetování vzniká.
Můj ateliér se nachází na kraji lesa, daleko od každodenního ruchu a stresu města.
Společná cesta tedy začíná ráno ve studiu, kdy si s klientem u šálku kávy popovídám o životě, motivaci, zkušenostech a krásných i těžkých chvílích. Rozhovor je klíčovou součástí každého procesu. Utvářím si tak mentální představu o příběhu každého klienta, která se promítne do samotného tetování.
Ondřeji, jaké nejzajímavější nebo nejoriginálnější tetování jste vytvořil? Co považujete za svůj největší úspěch?
Popravdě, jeden takový menší vrchol prožívám v posledních dnech. Moje tetování a náš obraz byly společně draženy v aukčním domě Adolf Loos, a to pro náš nadační fond Zkruhu a mySolulu.
Z vyvolávací ceny 80 tisíc korun se částka vyšplhala na 150 tisíc korun. Nevím o tom, že by se někde ve světě v tomto formátu vydražilo tetování.
Video: Umělecká tvorba Konupčíka a Kašpárka
Video: Ondřej Konupčík
Je to pro mě ukazatel, že něco dělám správně, a ta možnost pomáhat druhým mi dává největší klid, že jsem tam, kde mám být, a dělám to, co dělat mám. Když poslouchám vyprávění ostatních lidí, přijde mi, že je to jeden z největších problémů dneška, víra v to, co děláme, a zároveň strach z toho, jestli nám něco neuniká někde jinde.
Co vás nejvíce inspiruje při tvorbě? Jakou roli hraje příběh?
Jak jsem uvedl dříve, příběh hraje zásadní a nezastupitelnou roli, jak klientův, tak ten můj. Potřebuji vědět, v jaké fázi života ten člověk je, co si s sebou nese, co chce uzavřít nebo naopak otevřít. Z toho pak vychází rytmus, barvy, tahy a energie celého tetování.
Zároveň si každý den připomínám, že je obrovské privilegium moci tvořit, živit tím rodinu a také potkávat lidi, kteří mi svěří kus svého těla a životního příběhu. To vědomí mě asi inspiruje nejvíce, že to není samozřejmost, ale dar, se kterým musím zacházet zodpovědně.
Kromě tetování se také věnujete malbě obrazů. Mohl byste popsat, jak vaše obrazy vznikají?
Jsem součástí výtvarného dua Ondrash and Kašpárek. Spolu s Radimem Kašpárkem tvoříme bezmála již dvanáct let. Spojila nás vlastně náhoda. Radim žil nedaleko Znojma, kde jsem otevřel své první tatérské studio.
Při tetování jsme zjistili, že oba po večerech malujeme a máme posedlost tvořit, sdílet postupy a hledat vlastní vizuální jazyk.
Společně jsme postupně vyvinuli poměrně komplexní způsob, jak přenášet akrylové barvy z vodní hladiny tak, aby si barva uchovala své přirozené vlastnosti, ale zároveň nám dovolila tvořit organickou abstrakci a průhledné vrstvy, do kterých vstupujeme různými malířskými metodami, nejčastěji airbrushem a skalpelem.
Pracujete mimo tetování a malování na dalších projektech?
Před zhruba patnácti lety jsem založil nadační fond Zkruhu. Díky kreativní činnosti, tetovacím eventům, aukcím obrazů a podobně se nám daří vydělávat peníze na podporu zhruba dvaceti rodin, které se ocitly v těžké životní situaci.
Mám skvělý tým lidí a přátel. Letos si nás všiml florbalový klub Tatran Střešovice a zařadil nás do svého projektu GÓOL 2, za každý vstřelený gól dostane nadační fond 1 000 korun. Nezdá se to, ale oni dají za sezónu opravdu hodně gólů. Nutno podotknout, že celý tým funguje v rámci nadačního fondu zadarmo a jsem moc rád, že to někdo ocenil.
Ondřeji, na čem zajímavém aktuálně pracujete? Jaké máte plány do budoucna?
Občas koketujeme kromě volného umění i s užitým designem. Máme za sebou krásné projekty, třeba pro šperkařku Lenku Kerlickou, sklářské objekty pro studio Šín nebo pro exkluzivní kola Festku.
Nicméně ta největší výzva teprve přichází v následujícím roce. Náš velký mecenáš a přítel nás zapojil do developerských plánů na výstavbu moderního brownfieldu, kde bude naše tvorba i objekty přirozenou součástí prostoru.
Souběžně vznikne rekreační objekt spa hotelu, který nemá na Moravě obdoby, a my máme tu příležitost se do něj doslova otisknout. Snažím se zatím neprozradit víc, než musím, ale strašně se na to těším.
Krátce před rozhovorem jsem se dozvěděl o úmrtí Karla Oujezdského. Byl to pro mě velký hlas pro umění. Jeho pořady jsem měl rád a znám se s jeho rodinou, je původem také z Přerova. Zasáhlo mě to a zároveň připomnělo, jak moc uměleckou scénu formují i lidé, kteří „jen naslouchají“, ptají se a dávají umění prostor, často tiší, ale strašně důležití.
Karel Oujezdský (†79)
Krátké připomenutí zesnulého žurnalisty, jehož jméno v rozhovoru zaznělo: Publicista Karel Oujezdský zemřel 10. listopadu po vleklé nemoci. Patřil k dlouholetým hlasům Českého rozhlasu Vltava, kde působil od roku 1991 jako redaktor. Posluchači si ho mohou spojit především s jeho výživnými rozhovory a reportážemi z vernisáží i výstav, které dokázal zachytit s pozorností k uměleckému detailu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Česká cukrářka Lucie Charvátová vyhrála světovou soutěž. Její dort Valeora okouzlil porotce
