Případ vraha Jana Tvrdíka patří k těm nejtěžším, které kriminalista Jiří Markovič za svou kariéru vyšetřoval. Tvrdík svým projevem i činy dostál svému příjmení a Markovič se jím jednou cítil sám přímo ohrožený. A navíc šlo i o malé děti.
„Tatínek mě píchnul do bříška. Byla tma a Honza říkal, abych dělala, že jsem umřela, abych neumřela. Tak jako babička,“ vzpomínal po letech na výpověď čtyřleté Markétky s pohnutím někdejší legendární šéf mordparty v Praze Jiří Markovič ve své knize Lovec přízraků – Vraždy, které šokovaly republiku. Z této knihy vychází také následující text.
Dětství vraha Tvrdíka
Tvrdík se narodil v prvním poválečném roce a krátkou dobu strávil v dětském domově, než se ho ujali adoptivní rodiče. Ti později na syna vzpomínali jako na velice hodného.
Jeho povaha se však velice změnila, když jako pětiletý prodělal těžkou spálu. Z nemocnice se jim vrátil hoch, kterého vůbec nepoznávali, byl nedůtklivý a úzkostný.
Psychické potíže se projevily i ve škole, kde měl Jan od první třídy problémy. Nakonec byl přeřazen do zvláštní školy.
Ve třinácti letech se Tvrdík poprvé dostal do hledáčku psychiatrů, kteří ho popsali jako sobeckého a žárlivého. Byl samotářský, s agresivními projevy vůči ostatním, měl tendence i k sebepoškozování. Ostatním ničil věci, narušoval vyučování i společné aktivity. Rodiče si ho ale přesto vyžádali z uzavřeného oddělení zpět domů.
Tvrdík kriminálníkem
O dva roky později již Tvrdík dostal podmínku za krádež, její pravidla však nedodržel, a ještě téhož roku se dostal poprvé do vězení.
Pobyt ve vězení si zopakoval v roce 1963, kdy byl odsouzen za lynč mužů černé barvy pleti, zejména, když jevili zájem o česká děvčata. Nedlouho po svém propuštění se však Tvrdík do vězení vrátil znovu, tentokrát pro krádež vozu a jízdu pod vlivem alkoholu.
Tvrdíkově agresivitě se bohužel nevyhnul ani adoptivní otec, na kterého o Vánocích roku 1965 zaútočil z naprosto bezvýznamné příčiny bodákem. Otec se před ním naštěstí stačil zamknout v pokoji. Syn tak kromě vězení skončil nakonec opět na nějaký čas i v péči psychiatrů.
Založení vlastní rodiny
Rok 1969 přinesl do Tvrdíkova života pozitivní změny, našel si dobrou práci a také ženu. Ale práce přestala být časem tak výnosná, a tchyně navíc našla při malování schované dokumenty o jeho kriminální minulosti, kterou před manželkou zatajil.
Tvrdík měnil zaměstnání, začal hodně pít a svůj vztek si vybíjel na manželce Blance, na kterou bezdůvodně silně žárlil. Jenže pár měl už dvě děti, staršího syna Honzíka a čerstvě narozenou dceru Markétku.
Blanka Tvrdíkovo chování zvládala ještě asi rok, ale poté už ho vykázala z bytu, protože nadměrné pití zvyšovalo jeho agresivitu. Tvrdík pak dostal trest odnětí svobody na dva a půl roku za krádež nákladního vozu, kterým následně ohrožoval i příslušníky Veřejné bezpečnosti.
Z vězení se vrátil 18. září 1978.
Tvrdíkovy kroky po propuštění
Tvrdík strávil pár dní u matky a sousedce v domě, kde bydlela, si stěžoval na Blanku a její mámu, že mají doma nepořádek a jistě spoustu pánských návštěv. „I kdybych je zabil, tak je to málo,“ prohlásil tehdy a sousedka nemohla vědět, o jak prorocká slova se v tomto případě bohužel jednalo.
Ačkoliv si Blanka s Tvrdíkem užila svoje, přesto v sobě ještě našla sílu a dobrou vůli k tomu, aby mu dala šanci. Jedinou její podmínkou ale bylo, že přestane pít, protože dobře věděla, co u něj alkohol způsobuje.
Dva týdny to Blančin manžel vydržel. Dva týdny bez alkoholu a s čistou hlavou. Pak ale nastal zkrat a domů přišel opět opilý, tak jako mnohokrát předtím.
U snídaně mu žena řekla, ať se už nevrací, což v něm samozřejmě vyvolalo vztek a mimo jiné vykřikl, že je všechny pobije. Pak se mu vracela vzpomínka na Blančin klid, se kterým na jeho výstup reagovala. Už se ho ani nebála. Tento poznatek si v sobě někde hluboce uložil.
Když přijel Tvrdík i s věcmi k matce, přilila i ona olej do ohně, když mu namluvila, že má Blanka přítele, a to o hodně staršího, což opět probudilo Tvrdíkovu nezvladatelnou žárlivost.
Poslední kapkou do jedovatého koktejlu, který se v něm vařil, byla výpověď z práce, kterou způsobil jeho pestrý trestní rejstřík. Takový člověk se zaměstnavateli do hotelového prostředí jaksi nehodil.
Tvrdík věděl, kdy má manželka noční a nenáviděná tchyně, která ji poštvávala proti němu, tak bude s dětmi sama doma. A on už měl jasný plán.
Začátek osudného dne
Psal se 28. říjen 1978. Bylo časně ráno a v pražském bytě spala Blančina matka a Honzík s Markétkou. Holčičce byly čtyři rok a její osmiletý bratr nad ní vždy držel ochrannou ruku, byl přece o tolik starší a větší.
Tvrdík, opět notně posilněný alkoholem, se vydal uskutečnit svůj hrůzný plán. „Zabije bábu. Potom zabije obě děti. Všem uřeže hlavy a někam je položí. Třeba na televizi. Prostě aby byly hned na ráně. Aby je šokovaná Blanka viděla, jakmile vstoupí do pokoje. A v tom pokoji bude čekat taky on. S úsměvem řekne manželce, že je to dárek. Dárek za to, že se kurvila s chlapem, o čtyřicet let starším. Na závěr probodne nožem i Blanku,“ rekapituloval vrahovy myšlenky Jiří Markovič.
Zásadním problémem bylo, že měl Tvrdík od bytu pořád klíče. I z toho lze usuzovat na to, že Blanka jeho výhrůžkám opravdu nevěřila. Vstoupil tiše do bytu a svlékl se do spodního prádla, aby se, jak později vypověděl, neušpinil od krve, která poteče.
V kuchyni se vyzbrojil nožem a paličkou na maso a vstoupil do pokoje, kde na jedné válendě spala tchyně a na druhé obě děti.
Krvavá pomsta
Tchyni paličkou několikrát udeřil do spánku, a to tak obrovskou silou, že vršek paličky upadl. Držadlo vážně zraněné ženě tedy vrazil několikrát do ucha, a ještě se jí prsty pokusil vytrhnout jazyk z úst. To je za všechny ty pomluvy, myslel si u toho Tvrdík. Nakonec ji ještě uškrtil.
Zápas však samozřejmě probudil vedle spící děti a zlost vraha se obrátila i proti nim. Honzíka bodl několikrát do hrudi a břicha, a ještě mu nohou šlápl na krk. Pozdější vyšetření ukázalo, že měl silně poraněná játra a utrpěná zranění mohla být smrtelná. Vyděšenou Markétku bodl otec jednou do břicha. Byl přesvědčen o tom, že za sebou v místnosti nechal všechny mrtvé.
Jak však vyplynulo později při vyšetřování, vážně zraněný Honzík zase myslel jen na to, aby ochránil Markétku, které šeptem radil, ať se nehýbe a dělá, že je mrtvá. Malá ho naštěstí na slovo poslechla.
Čekání na manželku
Když se Tvrdík umyl a oblékl, pokoj zamkl a čekal, až se žena vrátí z noční směny. Když přišla domů, držel za zády paličku, aby mohl dokončit své dílo zkázy, a odemkl pokoj.
Když vešla a viděl její zděšení, rozmáchl se, ale jí se podařilo se ráně vyhnout. Poté Blanka projevila mimořádnou duchapřítomnost, protože když jí Tvrdík řekl, proč to všechno udělal, poradila mu, ať uteče a že to nikomu neřekne. To ho zřejmě natolik vyvedlo z míry, že ji poslechl. Tím sobě i dětem jednoznačně zachránila život.
Tvrdík byl naštěstí zadržen ještě téhož dne.
Markovičova vzpomínka na výslech
Jiří Markovič už v té době zdaleka nebyl nováček a měl za sebou řadu výslechů různých nebezpečných pachatelů. Setkání s Tvrdíkem v něm však zanechalo nesmazatelnou stopu.
Souhrou různých okolností se ve výslechové místnosti tenkrát sešli sami, Markovič za psacím stolem a Tvrdík naproti němu. Nespoutaný, vysoký, svalnatý, nemluvný a zamračený.
Když se ho Markovič ptal na motiv jeho činu, řekl Tvrdík, že když se mu udělá před očima bílá mlha, musí zabíjet. A stejně tak, jako se mu udělala tehdy, vidí ji i nyní.
Markovič se sice vnitřně pořádně vylekal, protože věděl, že Tvrdík může vyskočit a popadnout například psací stroj, ale zachoval klid. Předstíral, že z šuplíku, kde byly jen papíry, vytahuje zbraň a popisoval nenuceně, jak bolí střela do břicha a jak jsou místní lékaři necitelní a nešikovní. Dodal také, že ovládá bojová umění.
Pak naštěstí do místnosti vešel strážný a situace se vrátila do normálu. Markovič, který se vždy snažil přijít na příčiny pachatelova chování, se Tvrdíka mimo jiné i ptal, proč nerealizoval celý plán, tedy uřezání hlav tchyni a dětem. Tvrdík lakonicky odpověděl, že už byl unavený a také se nechtěl už víc umazat od krve.
Závěr psychiatrů a soudu
Podle odborníků, kteří se Tvrdíkovým stavem i namítanou „bílou mlhou“ zabývali, netrpěl žádnou duševní chorobou a za své jednání tak byl plně odpovědný. Zároveň u něj byla prakticky vyloučena resocializace.
Již osm měsíců po činu dostal Tvrdík trest smrti oběšením, který později potvrdily i vyšší soudní instance. Když prezident zamítl jeho žádost o milost, popravě již nic nebránilo. Vykonána byla 4. listopadu 1980.
Epilog Jiřího Markoviče
Jiří Markovič byl celoživotním odpůrcem trestu smrti. Byl přesvědčen, že kdyby došlo k byť jen jedinému omylu a byl zabit nevinný člověk, ztrácí trest smrti v moderní společnosti svou opodstatněnost. Přes toto přesvědčení však byl případ Tvrdík jedním z těch, kdy i sám kriminalista cítil po provedené popravě úlevu.
Jistě v tom hrála svou roli i skutečnost, že šlo v tomto případě mimo jiné i o malé děti, jejichž výslechy měl také na starost. Sám byl v té době táta a o to to bylo náročnější. Honzík mu statečně vyprávěl, co se to ráno stalo, ale Markétka se mu vyhýbala.
Jak mu řekla její maminka, který byla u rozhovoru přítomna, holčička od toho dne zatím na žádného muže nechtěla promluvit. Markovič ji záměrně ignoroval, ale když se osmělila a zeptal se jí na otce, ukázala mu bříško, kde měla ošetřenou ránu, a řekla, ať se koukne, co jí udělal tatínek, stejně jako babičce. Tato dětská věta měla nejen velký vliv později u soudu, ale také samozřejmě i na samotného vyšetřovatele.
Případy zraněných nebo usmrcených dětí bývají i pro ty nejzkušenější kriminalisty jedny z nejtěžších.
Zdroj: autorský text, inspirováno knihou Lovec přízraků – Vraždy, které šokovaly republiku
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Steven Stayner byl v 7 letech unesen pedofilem, v zajetí strávil více než 7 let
